Mám anorexii?

Co je pro nemocné typické

• Hledáme informace
  Pro nemocné a jejich okolí je také typické, že si o poruchách příjmu potravy začnou vyhledávat více informací. Prohledáváme internet, půjčujeme si knihy na toto téma a hledáme příběhy dalších anorektiček. Hledáme cestu, jak z toho ven, nebo si v nemoci libujeme. Nebo ji popíráme, protože si na anorektičku nepřipadáme dost hubení.
• Jsme citlivé na svoji váhu
  Jsme citlivé na svoji váhu. Vážíme se každý den, někdy i několikrát za den. Vážení je spojeno z úzkostí. Pokud váha ukáže méně než včera, máme radost a zároveň cítíme úlevu, že číslo není vyšší.
• Chceme i nechceme, aby si toho okolí všimlo
  Když se naše okolí snaží mluvit o problémech s jídlem, reagujeme podrážděně, protože nechceme, aby nám hubnutí někdo kazil. Zároveň máme ale radost (tu samozřejmě nedáme najevo), že se o nás zajímáte a že jste si všimli našeho úbytku na váze. Je to s námi těžké. Ale nevzdávejte to s námi, prosím.
• Šíleně se to v nás pere. Anorexie nás nutí odmítat jídlo i pomoc, jako odměnu nám dává pocit výjimečnosti. Na druhou stranu nechceme být trosky a snažíme se z ní vymanit.
• Vyhýbáme se společnému stolování, jídlo na talíři různě přesouváme a kupičkujeme tak, aby vypadalo, že jsme snědli co nejvíce.
• Pokud nás do jídla tlačíte, můžeme to vyřešit zvracením. Nucení do jídla ještě nikdy nikoho z anorexie nevyléčilo. Bohužel.
• Musíme být nejhubenější
  Neustále se s ostatními srovnáváme, potřebujeme být nejhubenější ze všech. Porovnáváme, kolik váží anorektičky, o kterých čteme. Pokud potkáme někoho hubenějšího, než jsme my, považujeme to za svoje selhání.
• Jídlo jako zástupný problém
  Anorexie nás nutí zaobírat se jídlem. To pro nás může být vysvobození z problémů, které bychom jinak museli řešit místo anorexie.
• Možná to sedí i na vás, možná ne. Nečekejte žádné "sedm bodů z deseti rovná se anorexie".
• Já jsem si například ve čtrnácti uvědomila, že mám velký problém, když jsem z hlavy začala tahat celé prameny svých dlouhých vlasů, které pro mě byly velkou chloubou. Úplně jsem tehdy propadla panice. Je to sice dost povrchní, ale tak to bývá. Ušlechtilejší a vzdálené cíle většinou moc nepomáhají.
• Jak to mít černé na bílém: diagnostikovat anorexii a další poruchy příjmu potravy může pouze lékař (většinou psychiatr) nebo psycholog.